První semestr na právech si mohu odškrtnout. Připadám si trošku jako Jan Neruda – čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Jsem „adult learner“. Na práva jsem nastoupil po magistru a několika letech práce a mé studium je o poznání jiné, než pro mé mladší kolegy a kolegyně. Vnímám, že jednak na studiu oceňuji jiné věci, než oni, jednak studuji s menší úzkostí. Na rozdíl od nich nejsem vystavován očekáváním od rodiny a společnosti. Studuji sám pro sebe, pro svůj zájem a kariéru. Přesto, že s kolegy každý oceňujeme na studiu práv něco jiného, kolektivně nás štvou stejné věci. A taky mě děsí těší, když pozoruji, že máme stejný smysl pro humor.

Během dřívějšího studia jsem se setkal s velmi inspirativními lidmi. Ačkoliv někteří z nich byli také profesionálové ve svém oboru, byli v první řadě akademiky. Jak to tak pozoruji, na právech je tomu opačně. Mnozí z našich vyučujících jsou v první řadě praktikujícími odborníky, až v řadě druhé akademiky. Je to pro mě osvěžující změna. Propedeutické příklady nezůstávají jenom u suchého teoretizování, ale jsou často spjaty s něčím hmatatelným, se zkušenostmi, s praxí. Na to si snad nejde stěžovat. Ale i tohle má svá proti. Když čtu empirické práce, které naši vyučující publikují, napadá mě ošklivá myšlenka, že někteří právníci by raději měli zůstat u té praxe…

Miluju nahrávky přednášek! Během zimního semestru jsem často marodil. A často chodil do práce – což si není nepodobné. Než jsem se na práva hlásil, ověřoval jsem si u kamarádek, jestli lze studium skloubit s prací. Všechny se shodly, že naprosto, protože si navolím semináře tak, abych na ně mohl chodit večer unavený z práce, nebo rozespalý brzy ráno. Ale na ten největší bonus, že si budu moci streamovat přednášky z domova, nebo je sledovat ze záznamu, mě nikdo kupodivu nelákal!

Hlavním těžištěm studia na právech jsou semináře, na které chodím s o tolik větší radostí, s jakou nemusím navštěvovat přednášky. Důraz na seminární výuku, na interaktivitu a na samostatnou práci je mi sympatický a dává mi přesně tu míru odpovědnosti za vlastní studium, kterou jsem hledal.

Napsal jsem už dost hezkých věcí o výuce, abych si mohl začít poprávu stěžovat?

Politologie! Státověda! Vývoj velkých právních systémů! Historické základy českého práva! Proč to všechno nehodí do jednoho velkého předmětu „Právní propedeutika“? Tyto úvodní předměty jsou úmorné. Chápu jejich smysl. Přesto probírat znovu středoškolské ZSV a děják s (mírným nádechem práva) je ubíjející. Je to ubíjející nejenom pro mě v bezmála třiceti letech, ale je to ubíjející i pro kolegy a kolegyně ve dvaceti.

Stejně se možná někde v koutku duše bojím, že co když třeba zapomenu jaké znaky má direktoriální systém vládnutí a pak se mě na to někdo zeptá u soudu a já nebudu vědět a bude z toho malér a můj klient dostane doživotí…

Ačkoliv se i mezi povinnými předměty pro prváky najdou opravdové perly (teorie práva 💘), dojem z prvního semestru zachráňovaly předměty volitelné. Navštívil jsem díky nim celkem šest soudních jednání (o šest více, než za celý předešlý život), naučil se psát civilní žalobu a poslední měsíc se učím, jak skloubit design a právní služby.

Jsem šťastný, že jsem se po letech rozhodl práva zkusit. Cesta je sice ještě dlouhá a věcí, na které si budu stěžovat, bude určitě dost, ale těším se na každý další semestr, který přijde.¹

Footnotes

1. To mi určitě vydrží alespoň do prvních státnic. ↩